Vývoj osídlení

Obtížně schůdný horský terén, drsné klima a nehostinné porosty pralesa Hrubého Jeseníku způsobily, že Jeseníky nebyly v dávných dobách ještě před naším letopočtem vyhledávaným územím pro osídlení. Lidé obývali především úrodné a teplé nížiny ve vzdálenějším okolí hor např. na Mohelnicku, Olomoucku, Krnovsku, Osoblažsku a do vyšších poloh pronikali jen sporadicky. V době bronzové (přibližně kolem roku 2000 př. n. l.) zanechali stopy v těchto nížinách lidé kultury lužické. Žili v jednoduchých nadzemních domech ze dřeva. Domy byly roubené se spárami vymazanými hlínou. Zdrojem jejich obživy bylo plužní zemědělství.

Kolem roku 1000 př. n. l. se v Jeseníkách objevili lidé kultury laténské – Keltové. Svá sídliště sice do hor nepřesunuli, ale zřejmě jako první začali rýžovat zlato na mnoha zdejších tocích (pozůstatky jejich činnosti byly nalezeny např. na řece Oskavě, Moravici a Opavě). Ze zlata razili platidlo – tzv. duhovky. Soustředili se na opevněných hradiscích – oppidech.

Na přelomu letopočtu začali být Keltové vytlačováni Germány. Germáni neměli zájem pokračovat v hornické činnosti, která pomalu zanikala. V té době vzkvétalo obchodování s Římany.

V 5. a 6. stol. začali na Moravu a do Slezska pronikat Slované. Založili v několika vlnách osady a navázali na keltskou tradici těžby drahých kovů pro výrobu jedinečných slovanských šperků. Ani v této době nedošlo k většímu posunu osídlení výše do hor. I slovanští osadníci zakládali menší osady pouze v jejich podhůří. Osídlení se soustředilo do opevněných hradisek budovaných na vyvýšených místech a chráněných mohutnými valy.

Mírnou změnu přineslo 12. století, kdy zejména ze slezských nížin a z oblasti Hornomoravského úvalu započal první intenzivnější osídlovací proces Jeseníků. Osídlení se ale ještě nedostalo do vyšších horských poloh, kde neprostupné pralesy zůstaly zatím nedotčeny.

K významnému zvratu došlo přibližně mezi 13. a 14. stol. Jeseníky byly cíleně kolonizovány německým obyvatelstvem v souvislosti s hledáním a dobýváním zlata, stříbra, mědi a dalších kovů. Hovoří se o tzv. „velké kolonizaci,“ která přivedla kromě Slovanů i německé prospektory a horníky ze Saska a Dolního Slezska proti proudu řek do jesenických hor. Těžba se začala zaměřovat i na ložiska železných rud. V návaznosti na rozvoj hornictví vznikaly v údolí řek hamry a hutě, které spotřebovávaly obrovské množství dříví, proto se začaly odlesňovat horské svahy i ve vyšších polohách. Vzkvétalo dřevařství, uhlířství a milířství. Na obranu stezek, sídel a dolů a pro vybírání mýta byly stavěny strážní hrady, např. Kolštejn v Branné, Rabštejn u Bedřichova, Quinburk a Kobrštejn nad údolím Černé Opavy, Fürstenwald nad Vrbnem p. Prad., Freudenštejn nad Karlovicemi a další. Rozvoj dolování a související mýcení lesních porostů podnítily zakládání prvních jednoduchých a malých hornických a dřevorubeckých osad ve vyšších horských polohách. Jako střediska řemeslné výroby a obchodu současně vznikala v podhůří větší města královská a zeměpanská – Bruntál (1213), Krnov (před r. 1269), Šumperk (1269–1276), Zábřeh (před rokem 1289), či biskupská – Mohelnice (před r. 1273), Jeseník (1267–1268). Velká kolonizace postupovala souběžně s feudalizací. Z původně zeměpanského majetku vzniklo několik panství:Hranice panství v Jeseníkách

  • Panství Branná – od 15. stol. náleželo Valdštějnům z Kolštejna, pak Zvolským ze Zvole, Žerotínům, Bruntálským z Vrbna, Petřvaldským z Petřvaldu a od roku 1622 do 1926 Lichtenštejnům. Poté převzal majetek stát.

  • Janovické panství – bylo nejdéle královským majetkem, počátkem 16. století prodáno Žerotínům (Petr z Žerotína), od roku 1586 náleží Hoffmannům, pak Ditrichštejnům a později od roku 1721 až do roku 1945 Harrachům.

  • Panství Loučná a Velké Losiny – bylo v držbě Žerotínů, po rozdělení patřily Velké Losiny do roku 1908 Lichtenštejnům, u Loučné se vystřídaly Velehradský klášter, Mittrovští a do roku 1945 Kleinové.

  • Panství Bruntál – původně součást Opavského knížectví, pak Krnovského, od roku 1506 ve vlastnictví pánů z Vrbna, od roku 1621 náleží Řádu německých rytířů až do zestátnění v r. 1947.

  • Jesenicko – zlatohorské panství patřilo diecézi ve Vratislavi až do roku 1948.

 

Přibližně od roku 1410 zasáhly území Jeseníků husitské války a husitské hnutí. Plenění Husitů podlehlo mnoho hradů, byly vypáleny celé osady a hutě. Později to byli Uhři, kteří v 60. a 70. letech 15. stol., kdy válčil Jiří z Poděbrad s Matyášem Korvínem, znovu plenili a srovnali se zemí většinu hradů. V této době postihlo Moravu a Slezsko rovněž několik morových ran. I přes žalostný stav jesenického kraje a všechna strádání a utrpení zdejšího lidu došlo v tomto období k obnovení činnosti dolů a hutí. Kromě těžby a zpracování kovů se začala objevovat nová hospodářská odvětví – soukenictví, tkalcovství a sklářství.

Po porážce povstání na Bílé hoře roku 1620 se většina majetků domácí moravské a slezské šlechty ocitla v rukou katolických vítězů, zejména Lichtenštejnů a Řádu německých rytířů. Následovala třicetiletá válka, která Jeseníky zcela zpustošila a vylidnila. Řada významných měst, jako Šumperk či Bruntál, byla takřka zcela vypálena a vylidněna. Hospodářský úpadek znamenal i úpadek duchovní, jehož projevem se staly smutně proslulé čarodějnické inkviziční procesy ve Slezsku v letech 1622–1651, o něco později na Jesenicku a Zlatohorsku a pak ve Velkých Losinách a v Šumperku (1678–1693). Celkově zmařily několik set lidských životů.

Přibližně od 16. století došlo k zakládání a rozšiřování vesnických sídel a mnohá z nich zasahovala až do nadmořských výšek kolem 800 m (např. Františkov, Ramzová, Rejvíz, Nová Ves, Anín, Klepáčov, Žďárský Potok). Zástavba sledovala převážně údolní linie cest a toků. Byla jak štítově orientovaná, tak okapová nebo smíšená (např. Horní a Dolní Údolí, Domašov, Vernířovice). Má charakter dlouhé lesní řadové vsi s mírnou převahou štítového uspořádání. Lánová záhumenicová plužina vybíhala na obě strany. Na vyklučených pasekách v lesích vznikala převážně zástavba rozptýlená – rojová (např. Bílý Potok, Přemyslov, Pustá Rudná, Véska nad Bedřichovem).

Teprve od přelomu 17. a 18. století došlo v celé oblasti Jeseníků k prudkému hospodářskému rozmachu, zejména v hornictví, hutnictví, v železářské, sklářské a textilní výrobě. Jako významné železnorudné revíry lze jmenovat Malou Morávku, Javornou, Švagrov a Sobotín. Zlato bylo těženo např. v historicky proslulém Andělskohorském revíru nebo na Zlatém chlumu nad Českou Vsí. K nejvýznamnějším železárnám se řadí biskupské železárny v Železné u Vrbna p. Prad., železárny Kleinů v Sobotíně, železárny a válcovny plechu v Javorné u Ondřejovic, kde se nacházel komplex provozů dlouhý 6,5 km. Další hutě a železárny byly např. v Ludvíkově, Karlově, Janovicích. Příklad úspěchů: Sobotínské železárny Kleinů se staly hlavními dodavateli železničního svršku na stavbu železnic v celé tehdejší rakouské monarchii. Už v roce 1747 založil hrabě Harrach velkou textilní manufakturu na svém janovickém panství. O něco později zdejší měšťanské manufaktury pronikly se svými výrobky (damašek) na zahraniční trhy. Velký přínos znamenalo vybudování železnice z Olomouce do Bruntálu a Jeseníku. Rozkvět zaznamenalo lázeňství. Proslulými se staly lázně vystavěné v empírovém slohu v Karlově Studánce, lázně Jeseník – Priessnitzův Gräfenberk. Do téže doby spadá i vznik nedalekých lázní v Dolní Lipové, které založil J. Schroth. Vyšší polohy Hrubého Jeseníku, včetně horských holí na hřebenech hor, začaly být využívány k zemědělským účelům – k pastvě dobytka a k travaření. S touto činností úzce souvisí budování prvních historických salaší v horách (např. Ovčárna, Česnekový dům – Švýcárna). Svahy horských údolí byly důsledně zemědělsky obhospodařovány. Jednotlivá pole byla oddělena výraznými kamenicemi – snosy kamenů z okolí. Typický charakter zástavby dokresloval duchovní rozměr krajiny – vesnické kostely a poutní místa určená zpravidla k ochraně horníků a množství drobných sakrálních staveb (např. boží muka, památníčky, kapličky). Postupně se rozvíjela spolková činnost zaměřená na sport a stavby turistických chat (Alfrédka, Barborka, Vřesová studánka, Švýcárna, Ovčárna, chaty na Červenohorském sedle a další), což znamenalo počátek turistického a lyžařského využívání Jeseníků. Hornická činnost v historických revírech na území CHKO Jeseníky ustala přibližně s koncem 19. století, kromě těžby stříbra u Nové Vsi, která pokračovala s přestávkami až do roku 1959. Těžba dřeva, dřevovýroba, textilní a sklářská výroba přetrvaly.

Přibližně od poloviny 18. století do odsunu Němců v roce 1946 byla etnická struktura na území CHKO Jeseníky zcela ustálená s naprostou převahou německého obyvatelstva. Na přelomu 18. a 19. století se také definitivně ustálila národnostní hranice. Německé osídlení zahrnovalo převážnou část jesenické oblasti, české osídlení zůstalo omezeno na Zábřežsko a jižní část Šumperska. Německá kolonizace, způsob života a zvyky Němců měly na formování jesenické kulturní krajiny zásadní vliv. Ústředním a jedinečným prvkem je architektura zdejších lidových staveb (jesenická horská chalupa), která je výsledkem vzájemného působení architektury saské, slezské, moravské i české (tzv. východosudetský dům). Základním materiálem pro stavbu byl místní kámen a dřevo.

Po podepsání Mnichovské dohody v roce 1938 bylo české obyvatelstvo odsunuto a Sudety byly předány Velkoněmecké říši. Za druhé sv. války zde byly v provozu tábory pro válečné zajatce (např. Adolfovice, Jeseník, Lipová) a pobočky koncentračních táborů (např. Světlá Hora). Na konci války došlo v Jeseníkách k těžkým bojům mezi ustupujícími německými jednotkami a částí 4. Ukrajinského frontu. Jesenicko bylo 5. a 6. května 1945 osvobozeno.

Po osvobození nastal řízený odsun Němců ze Sudet. Odsun znamenal úplné vysídlení venkova, snížení počtu obyvatel pod kritickou mez, propad průmyslové výroby a zemědělství, přerušení sociální a kulturní kontinuity. Po odsunu se začala města a vesnice dosídlovat českým obyvatelstvem. Do sudetských obcí přicházeli obyvatelé ze Zábřežska, Šumperska, Uničovska, Opavska, ze střední Moravy, z Drahanska a Valašska, krátce po nich i ze Slovenska, Volyně, Polska, Rakouska, Maďarska a Rumunska. Dosídlení nebylo úplné a mnohé domy zchátraly, byly zbořeny, některá sídla a menší skupiny domů, kde žili a hospodařili původní obyvatelé, byly cíleně odstraněny a zanikly (např. Růžová na Rýmařovsku, Morgenland u Malé Morávky, Javorná u Ondřejovic). Noví dosídlenci už nedokázali navázat na zpřetrhané tradice.

Poté na venkově následovalo období kolektivizace, vzniku velkých státních statků a scelování pozemků za současné likvidace plužin a ponechání ladem pozemků ve svažitém terénu. Průzkumem byla prověřena jesenická ložiska drahých a barevných kovů. Industrializace venkova, započatá v 80. letech 20. stol. (přiblížení vesnice městu), přinesla do venkovských sídel nevhodné architektonické vzory a dále nevhodné stavební, architektonické a urbanistické postupy. Ve výstavbě došlo k odklonu od stylu tradiční jesenické chalupy, stavby podléhaly unifikaci, byly prosazovány stavby kulturních domů, nákupních středisek, panelových domů. Další negativa vnesla do jesenického venkova koncentrace zemědělství a průmyslu. Koncentrace se projevila vznikem velkých zemědělských a průmyslových závodů a velkokapacitních stájí v horských oblastech Jeseníků na nevhodných místech bez respektu k původnímu architektonickému a urbanistickému rázu. Patrně nejzávažnějším zásahem do zdejší krajiny bylo vybudování přečerpávací vodní nádrže na hoře Dlouhé Stráně ve výšce 1342 m n.m. Postupně zanikaly drobné provozovny obchodů, řemesel a restaurací. Objevily se nové společenské fenomény, a to rozvoj podnikové rekreace v horských oblastech i ve vrcholových partiích Pradědu, výstavba nových lyžařských středisek a individuální víkendová rekreace formou chalupaření a chataření.

Po roce 1989, který znamenal změnu politického, ekonomického a sociálního života, postupně dochází k útlumu průmyslové a zemědělské výroby, často v odvětvích s dlouholetou tradicí. Značná část zemědělské půdy není obhospodařována vůbec a orná půda se mění na travní porosty, využívané pro pastvu, zemědělské plochy v náročném terénu zůstávají mnohdy neobhospodařovány. Vzrůstají snahy umísťovat na území CHKO Jeseníky zařízení pro alternativní výrobu elektrické energie (větrné, fotovoltaické a malé vodní elektrárny). Rostou tlaky na zvyšování komerčních ubytovacích kapacit, a to formou bytových domů s apartmánovými byty nebo satelitní zástavbou apartmánových domů unifikovaného vzhledu s jednotným typizovaným projektem. Zvyšují se požadavky na zahušťování zástavby v sídlech a umísťování nových staveb do volné, dosud nezastavěné krajiny. Cestovní ruch zaznamenává ve všech směrech významný rozvoj. Vzniká řada nových forem a atraktivních možností sportovně-rekreačních pobytů v Jeseníkách. Rostou tlaky na rekonstrukce a rozšiřování stávajících rekreačních areálů, hotelů i penzionů, na modernizace a rozšiřování zimních lyžařských středisek a zakládání nových (Kouty n D., Filipovice). Je zahušťována síť cyklistických stezek a stezek pro běžecké lyžování.

Správa CHKO Jeseníky

Vyhledávání

Regionální pracoviště

Regionální pracoviště
Resort životního prostředí další instituce resortu ŽP
Skrýt